HON 9 - Prolog

26. února 2012 v 20:23 | Lucka B.
Prolog



Zoey

Myslím, že moje máma je mrtvá.
Tiše jsem ta slova zkoušela. Byla cítit špatně, nepřirozeně, jako bych se snažila pochopit, že se svět obrátil vzhůru nohama, nebo že slunce vychází na západě. Zhluboka, vzlykavě jsem se nadechla a převalila se na svou stranu, sahajíc pro další papírové kapesníky v krabici, která byla na podlaze vedle postele.
Stark zamumlal, zamračil se a neklidně se pohnul. Pomalu a opatrně jsem vstala z postele, popadla Starkovu obří mikinu z místa, kam ji odhodil, natáhla si ji a schoulila se na fazolovitou židli, která stála u zdi našeho malého tunelového pokoje.
Fazolovitá židle vydala chrastivý zvuk, který mi vždy připomínal míče v těch nafukovacích dětských párty domech, a Stark se zamračil a znovu něco zamumlal. Vysmrkala jsem se. Tiše.
Přestaň brečet, přestaň brečet, přestaň brečet! Nepomůže to. Nepřivede to mámu zpátky.Hodně jsem zamrkala, a utřela si znovu nos. Možná to byl jenom sen. Ale i když jsem si tyhle slova pomyslela, moje srdce znalo pravdu. Nyx mě vytáhla z mých snů, aby mi ukázala vizi mámy vstupující do Jiného světa. To znamenalo, že máma zemřela.
Máma řekla Nyx, že jí bylo líto, že mě opustila, připomněla jsem si, když mi znovu stekly slzy na tváře.
"Řekla, že mě milovala," zašeptala jsem.
Udělala jsem sotva nějaký hluk, ale Stark sebou hodil a neklidně se obrátil, a zamumlal: "Stop!"
Semkla jsem rty, i když jsem věděla, že můj šepot nebyl to, co ho probíralo ze spánku.
Stark byl můj bojovník, můj strážce a můj přítel. Ne, přítel je příliš jednoduché slovo. Pouto mezi mnou a Starkem šlo hlouběji než výročí a sex a všechny ty věci, které přichází a odchází s normálním vztahem. To je důvod, proč byl tak neklidný. Cítil můj smutek- dokonce i ve svých snech věděl, že jsem brečela a byla zraněná a bála se a-
Stark si shrnul deku z hrudi a já uviděla, že má ruku sevřenou v pěst. Můj pohled přešel k jeho tváři. Stále spal, ale jeho čelo se svraštilo a mračil se.
Zavřela jsem oči a zhluboka, soustředěně se nadechla. "Duchu," zašeptala jsem. "Prosím, pojď ke mně."
Ucítila jsem pohlazení živlu na kůži. "Pomoz mi. Ne, vlastně, pomoz Starkovi zaštítěním od mého smutku:"
A možná, dodala jsem v duchu, bys mohl zaštítit některý smutek ode mě. I kdyby to bylo jen na chvíli.
Znovu jsem provedla hluboký nádech, se kterým se duch dostal dovnitř a kolem mě, víříc k posteli. Otevříc oči jsem mohla skutečně vidět vlnění ve vzduchu okolo Starka. Jeho kůže začala zářit, když se na ní živel usadil jako průsvitná deka. Ucítila jsem teplo a podívala se dolů na své ruce a viděla, že stejná jemná záře spočívá i na mé kůži. Stark si se mnou zhluboka povzdechl, když duch působil uklidňující magií a poprvé za hodiny jsem cítila, že trochu, trošičku, smutku ubylo.
"Děkuji ti, duchu," zašeptala jsem a překřížila paže, pevně se objímajíc. Zahalená v uklidňujícím doteku živlu, kterému jsem se cítila nejblíže, jsem se vlastně cítila trošku ospalá. Potom do mého vědomí pronikly různé druhy tepla. Pomalu, nechtíc narušit uklidňující kouzlo, které element udělal, jsem se přestala objímat a dotkla se své hrudi.
Proč je můj vidoucí kámen teplý? Malý, kulatý kámen visel na svém stříbrném řetízku, spočívajíc mezi mými prsy. Nesundala jsem ho od té doby, co mi ho Sgiach dala předtím, než jsem odešla z krásného, magického ostrova Skye.
Udiveně jsem vytáhla kámen zpod mikiny a přeběhla prsty po hladkém, mramorovém povrchu. Stále mi to připomínalo kokosem- vonící LifeSaver, ale Skyeský mramor zářil nadpozemským světlem, jako by ho element, který jsem zavolala, dělal živým- jako by teplo, které jsem cítila, pulzovalo s životem. Hlas královny Sgiach se rozlehl mou pamětí:
"Vidoucí kámen je v souzvuku s nejstarší magií: tím druhem, který chráním na ssvém ostrově. Darovala jsem ti ho, abys mohla doopravdy poznat Staré, pokud ještě existují v okolním světě…"
Když se její slova přehrála v mé mysli, kámen se pomalu, skoro líně, otočil. Otvor v jeho středu byl jako mini dalekohled. Když se střed posunul a já přes něj mohla vidět zářícího Starka, a můj se svět se také posunul, zúžil, všechno se změnilo.
Možná to bylo proto, že mi duch byl tak blízko v tu chvíli, ale to, co jsem viděla, nebylo cítit překvapivě jako poprvé, když jsem se podívala skrz kámen na ostrově Skye a skončila v mdlobách.
Ale to neznamenalo, že to bylo o něco méně znepokojující. Stark tam byl, ležící na zádech, většina z jeho hrudi nahá. Zářící duch byl pryč. Na jeho místě jsem viděla jiný obrázek. Ale byl nejasný, a já nemohla vytvořit jeho rysy. Byl jako něčí stín. Starkova paže sebou škubla a jeho ruka se otevřela. Ruka stínu se otevřela. Jak jsem se dívala, bojovníkův meč- masivní, dlouhý meč, se kterým Stark přišel do Jiného světa- nabral tvar ve Starkově ruce. Překvapeně jsem vydechla a přízrak jako válečník otočil hlavu směrem ke mně a sevřel ruku kolem meče.
Bojovníkův meč se okamžitě posunul, změnil a stal se dlouhým černým kopím- nebezpečný, smrtelný hrot v krvi, který vypadal až moc povědomě. Projel mnou strach.
"Ne!" zakřičela jsem. "Duchu, posil Starka! Pošli tu věc pryč!" S hlukem, jako tlukot křídel obrovského ptáka, zjevení zmizelo, vidoucí kámen ochladl a Stark se posadil, mračíc se na mě.
"Co děláš až tam?" Promnul si oči. "Proč děláš takový rámus?"
Otevřela jsem ústa, abych se mu pokusila vysvětlit bizarní věc, kterou jsem právě viděla, když si povzdechl a lehl si zpátky dolů, poodrhnul přikrývky a ospale ke mně pokynul. "Pojď sem. Nemůžu usnout, když ke mně nejsi přitulená. A já se opravdu potřebuju prospat."
"Tak jo, jo, já taky," řekla jsem a na vratkých nohou jsem přispěchala k němu a schoulila se po jeho boku, hlavu položenou na jeho rameni. "Hej, uh, prostě se stalo něco divného," začala jsem, ale když jsem naklonila hlavu, abych se mu podívala do očí, Starkovy rty se setkaly s mými. Překvapení netrvalo dlouho a já jsem se ponořila do polibku. Cítila jsem se dobře- tak dobře blízko u něj. Přitiskla jsem se k němu, zatímco jeho rty následovaly křivku mého krku. "Myslela jsem, žes říkal, že se potřebuješ vyspat." Můj hlas zněl zadýchaně.
"Víc potřebuju tebe," řekl.
"Jo," řekla jsem. "Já taky."
Pak jsme se v sobě ztratili. Starkův dotek vyhnal smrt, zoufalství a strach. Společně jsme si navzájem připomněli život, lásku a štěstí. Potom jsme konečně spali a vidoucí kámen ležel studený a zapomenutý na mých prsou mezi námi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sára Sára | Web | 13. srpna 2012 v 20:18 | Reagovat

už se na ní těším

2 copy watches copy watches | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 19:48 | Reagovat

A. Because it saw a lolly pop!
http://www.theirwatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama