Providence – 1. Kapitola 2/3

1. října 2013 v 15:14 | Ava/Michaela |  Providence
Dnes tu pro vás mám další část 1. kapitolky Providence ;) Ty kapitolky sou obrovský v téhle knížce takže se mě to prostě nevleze na jednou sem :D



1. Kapitolka 2/3

Otočila jsem se na bok, otevřela oči a všimla si velkého, červeného čísla na hodinách. Pátá ranní přišla velmi rychle. Měla jsem oteklé oči a cítila jsem, jak mě v nich škrábe. A tehdy jsem si uvědomila, jak kruté byly mé sny. Žádný zázrak se nestal a můj táta byl stále mrtvý.

Konec té nejhorší životní zkušenosti jakou jsem kdy měla, neskončil tak, jak jsem předpokládala, že skončí.

Vylezla jsem z postele a otevřela laptop, rozhodnutá, že do osmi dokončím svou seminárku. Obrazovka zablikala a já se podívala na Beth, která měla hlavu zavrtanou pod polštáři. Prsty jsem naťukala další z odkazů a brzy se ozývala jen tichá symfonie klepání na klávesnici.

Odstavce mi rychle naskakovaly a já nakonec skončila ve čtvrt na osm. Klikla jsem na myš

a tiskárna se probudila k životu a tiše bzučela s novým zadáním. Podívala jsem se na Beth, věděla jsem, že ji tisk papírů nemůže probudit. Spakovala jsem si své toaletní potřeby

a vydala se na svou denní cestu halou do sprch.

S rudou tváří a dostatečně vydrbaná jsem si utáhla župan a vyšla na chodbu. Zatímco jsem si na pokoji u našeho starobylého umyvadla čistila zuby, probudila se Beth, sedla si na posteli

a protáhla se. Vlasy, které jí sahaly sotva k bradě měla zacuchané a trčely jí do všech světových stran.

"Dobré ráno," zašvitořila. Pak se vrátila do reality. "Ach…myslela jsem…"

"To je v pořádku, Beth. Je krásné ráno." Vykoukla jsem z okna a zjistila, že je nebe celé zatažené, zmiňovat se o tom ale nehodlala.

Beth se usmála a začala si stlát postel, plyšáky nakonec nahodile naskládala před polštář.

"Chystáš se v sobotu na utkání?"zeptala se.

"Nevím. Možná."

Vždycky mě tím svým veselým, příjemným hláskem zvala, abych šla s ní a občas na tom

i trvala. Beth pocházela u jihu.

Tvrdě pracovala, aby vyhrála několik stipendíí, která by jí umožnila utéct z toho malého městečka jménem Oklahoma, jak nazývala svůj domov. Svou stranu pokoje měla posetou trofejemi, šerpami a korunkami z různých soutěží krásy, kterých se zúčastnila a poté je

i vyhrála. Nebyla typickou královnou krásy. Ačkoli byla krásná - zdála se velmi uzavřená - což byla vlastnost, které se ze všech sil snažila zbavit. Toho dne, kdy jsme se sem nastěhovaly, mi vysvětlila, že ty soutěže krásy byly nutné zlo, které absolvovala kvůli školnému.

"No dobře, tento týden tě nechám odpočinout, kdyby ses rozhodla odstoupit. Pochopím to, víš ten pohřeb…a všechno to kolem," připustila si, aniž by se na mě podívala.

"Vážím si toho."

Stáhla jsem si vlasy do malého střapatého culíku na vrcholku hlavy, což vypadalo jako by mi z hlavy rašil pšeničný pugét. Povzdechla jsem si nad svým šatníkem a sobě sama si přednesla povzbuzující řeč, těsně předtím, než jsem na sebe zase navlékla všechny ty nezbytné vrstvy: podprsenku, tílko, tričko bez rukávů, svetr, ponožky, džíny, boty, kabát - ne vždy v tom samém pořadí.

U batohu, který byl nacpaný k prasknutí, jsem vytáhla rukojeť a natočila ho tak, aby jel

po kolečkách.

"Přichystaná na brzkou ranní kávu."

Beth se zasmála a nahodila svůj laptop. "Hodně štěstí při zdolávání ledovky s tímhle."

Vylezla jsem z výtahu do haly a byla zvědavá, měla-li Beth, s tím počasím venku, pravdu. Zatajila jsem dech, otevřela dveře a čekala náraz mrazivého vzduchu do tváře. Vítr z druhé strany tlačil do už tak těžkých dveří, které jsem se chabě pokoušela otevřít pouhou jednou rukou. Pomohla jsem si ramenem, přinutila ty těžké dveře se otevřít a zalapala po dechu, když mě do tváře uhodil mrazivý závan vzduchu.

Vklopýtala jsem do jídelny, studentstvem láskyplně a příhodně nazývanou "krysárna"

a oklepala si kabát. Přešla jsem k pultu a natáhla se pro konvici. Z tmavé, hnědé tekutiny stoupala pára a pomáhala mi se postavit, hned takhle brzy po ránu, na nohy.

Ze zvyku jsem sáhla po své oblíbené oříškové smetaně a dvou balíčcích umělého sladidla Splenda.

"Víš, že tohle všechno je smrt v přestrojení, viď," ozvala se Kim, která stále hned za mnou.

"Mluvíš jako moje matka," zabručela jsem.

"Překvapuje mě, že jsi dneska přišla. To je na hovno, že tvůj táta umřel zrovna

při závěrečných zkouškách."

Kim si většinou nikdy pro slovíčko daleko nešla. Většinou mi to přišlo celkem osvěžující,

ale teď právě jsem neměla čas, abych nabrala dostatek sil dříve než jí ta slova vyklouzla z úst a já cítila, jak se mi opět sevřela hruď.

"Jo."

Kim mě chvilku pozorovala a pak mi před obličej strčila borůvkový, kukuřičný muffin.

"Snídani?"

Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych se obtěžovala na muffin před mýma očima jen podívat. "Ne, díky. Musím jít do třídy."

"Půjdu s tebou," řekla a přitáhla si muffin zpátky.

Kim si na své krátké, hnědé vlasy nasadila vybledlou, červeně kostkovanou loveckou čepici, která měla i klapky na uši. Kdybych se dokázala zasmát, určitě bych to teď udělala.

"Ach, Kim," řekla jsem a snažila se, abych zněla dostatečně varovně.

"Co?" zeptala se a zastavila se na místě.

"Ale nic," zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se nechat to být.

Kdyby chtěl někdo vyrobit klobouk pro Kim, vznikla by z toho směšná ohavnost, kterou by si ona byla ochotná vložit na hlavu. Kim byla nadprůměrně vysoká, byla o hlavu vyšší než mých pět stop a sedm palců ( což je zhruba tak 174cm). Obličej měla orámovaný krátkými, karamelově zbarvenými vlasy, které jí v měkkých vlnách splývaly kolem. To, že budeme kamarádkami jsem věděla hned v ten první moment, když jsem ji zahlédla na chodbě

Andrew´s, nedokázala jsem si představit, že by v mém životě mohl být někdo zajímavější než ona.

Kim mě doprovázela přes areál univerzity do třídy a udržovala mou mysl dále od temných myšlenek tím, že mě zasypávala výčtem svých fantastických neštěstí a omylů, které se jí staly během posledního týdne. Nikdy mě nepřestane bavit její nespoutaná upřímnost, která ji nutí říct všechno, aniž by nad tím nějak zvlášť přemýšlela.

Jakmile jsme byly ve třídě, naklonila se ke mně a tiše řekla,"Takže, ten pohřeb…"

Zavrtěla jsem se na místě. "Já..fakt o tom nechci…"

"Ach, jasně. Jo. Takže…to bylo včera?" Na rozdíl od Beth, se Kim nepříjemnostem nevyhýbala. Občas se zdálo, že do všeho nejprve řízne, ale vždy s úsměvem ve tváři.

"Ano," povzdechla jsem si. "Bylo to velmi hezké."

"Velmi hezké," zopakovala s přikývnutím Kim. "Včera v noci jsem se ti snažila dovolat. Nezvedala jsi to."

"Nedostala jsem se k tomu, až hodně pozdě. Nestihla jsem poslední bus a skončilo to tak, že jsem si musela vzít taxi."

Kim na mě nevěřícně zírala. "Poslední autobus? Nevěděla jsem, že i veřejná doprava má nějakou večerku." Uvažovala jsem nad tou samou věcí těsně předtím, než pokračovala. "Proč jsi nejela autem? Máma by tě vyzvedla, ne?"

"Nakonec jsem se o to taxi podělila."

"S mámou?"

"Ne, Kim. S mámou ne." Udržela jsem kamennou tvář. "Potkala jsem na zastávce jednoho muže. My oba jsme zmeškali autobus." Nechtělo se mi přiznávat, že jsem si v tu chvíli nechala ten autobus ujet vědomě.

"Vzala sis taxi s náhodným chlapem, kterého jsi potkala na zastávce? Zajímavý."

"Všechny příhody nekončí tak dramaticky jako ty tvoje. Jen jsme si vzali společně taxi,"

a pokusila se to říct tak, aby tato odpověď zněla jako konečná.

"Byl starý?"

Otočila jsem oči v sloup. "Ne."

"Ošklivý?"

"Ne, Kim. Byl hezký."

"Neptala jsem se na to, jestli byl hezký. Takže…byl roztomilý, mladý…a?"

"Včera byl Jackův pohřeb, Kim. Byla jsem zmatená," řekla jsem a cítila, jak se začínám mračit.

"Proč to děláš?"

"Dělám co?" zeptala jsem se jí podrážděně.

"Nazýváš svého tátu Jackem. Myslela jsem, že jste si byli blízcí?"

"To jsme. Byli jsme. Já nevím…protože se tak jmenuje?" Kim na mě i nadále zírala, má odpověď ji zjevně neuspokojila. Zkusila jsem to znova. "Vždycky jsem se cítila divně, když bych mu měla říkat tati vůči ostatním lidem. Stejně tak jako bych nemohla svému příteli říkat ´miláčku´. Je to prostě…tak nějak osobnější."

"Je to divný, Nino."

"No, ty jsi na divnost odborník."

Kim přikývla, aniž by si co dělala z mé urážky. "Takže, kdo byl ten tajemný chlap? Chodí sem?"

"Myslím, že ne. Vystupoval až po mně," zamumlala jsem a převalovala pero mezi prsty.

A protože jsem vystupovala jako první, byla jsem zvědavá, jestli bydlí někde poblíž univerzity a jestli na něj někdy narazím. Zděsila jsem se při pomyšlení, že by se to mohlo stát.

Co bych mu asi tak řekla? "Ahoj Jarede. Pamatuješ si na mě? Dvojnice Alice Coopera,

se kterou jsi absolvoval tu nepříjemnou dvaceti minutovou cestu taxíkem."

"Co to máš s tváří?" Kim zkřivila tvář, takže jsem mohla jen předpokládat, že tím napodobuje tu mou.

"Nic. Já jen…" pokrčila jsem rameny," pravděpodobně si myslí, že jsem cvok."

"Tohle je pravděpodobně ten nejnudnější příběh, jaký jsem kdy slyšela," usadila mě Kim.

"Snažila jsem se tě ušetřit detailů. Myslím, že měl nádherný úsměv," zadumala jsem se.

Kim na mě, s obnoveným zájmem, pohlédla a otevřela ústa, aby něco řekla, jenže v tom

do třídy vešel profesor Hunter. Ani jsem si nevšimla té spousty prázdných míst kolem nás. Pár studentů mu odevzdávalo jakési papíry a odcházelo, namísto toho, aby se vrátili na svá obvyklá místa.

"Co tady stále ještě děláte? Odevzdejte mi své práce a vypadněte. Známky budou zveřejněny na internetových stránkách. Hezké prázdniny," popřál těm z nás, kteří ještě neopustili učebnu.

Jak se týden závěrečných zkoušek blížil ke konci, stával se noční rituál skulení se do klubíčka a pláč, trvalou součástí mého života. Měla jsem za sebou první zlomový týden a už získala trochu víc kontroly nad vší tou prázdnotou, když k tomu došlo. Pak následovalo pár nocí, kdy jsem všemu tomu smutku dokázala uniknout. Žal nabral na síle zase o Vánocích, ale k mé úlevě se usínání bez slz stalo jednodušším, když se začaly vánoční svátky blížit ke svému konci.

Přišlo mi to poněkud znepokojivé, že ačkoliv se mi časem ulevilo, tím víc jsem se vzdalovala od okamžiku, kdy byl Jack součástí mého života. Každý další den mě vzdaloval od chvíle, kdy jsem mu mohla zavolat a uslyšet jeho hlas. Časem se úleva s obavami vzájemně propojily.

Když začal jarní semestr, byl už z Jareda pouhý rozmazaný obrázek ze dne, který bych nejraději vymazala z paměti, takže mě dost překvapilo, když jsem ho uviděla stát jen pár metrů ode mě ve frontě u obchodu s konfekcí, který se nacházel mimo areál akademie. Nejprve jsem si nebyla jistá tím, jestli je to on, ale ve chvíli, kdy si vzal od prodavače účtenku a otočil se, dívala jsem se na něj dostatečně dlouho, abych si tím byla jistá. To on rozhodně netrpěl takovou váhavostí jako já.

"Nino?"

Cítila jsem, jak se mi zvedá obočí, zatímco jsem se snažila vymyslet cosi jako ´ano´coby odpověď. Otevřela jsem pusu, nic z ní ale nevyšlo.

Ukázal si na hruď jako by mluvil k hluchoněmé. "Jmenuju se Jared. Jeli jsme spolu taxíkem." Trpělivě čekal, až si na něj vzpomenu a já si uvědomila, že jsem z něj nezapomněla ani kousíček.

"Myslela jsem si, že jsi to ty," řekla jsem a snažila se na své tváři vyloudit zdvořilý úsměv.

S mým krkem jaksi nebylo cosi v pořádku. Cítila jsem v něm sucho a zároveň jako bych

se topila ve vlastních slinách. Ztěžka jsem polkla a snažila se rozvzpomenout jak nebýt směšnou, dospívající studentkou.

Jardův výraz přešel od úlevy k radostnému nadšení a na tváři se mu objevil široký úsměv.

Z hrudi mi vybublal hřejivý pocit až nahoru k tvářím a já cítila jak rudnu.

Ach Bože, hlavně ať se nečervenám! Pomyslela jsem si. Ale to už bylo pozdě. Neměla jsem ponětí, jak to vrátit zpátky. "Vypadá to, že dneska už máš lepší den. Stihla jsi autobus a tak?"

"Něco takového," zamumlala jsem. "Co ty a tvá bezpečnostní práce?"

"Zajímavá," v očích se mu cosi zablesklo a já si nebyla jista, jak si to mám vyložit.

Naši pozornost rozptýlilo vibrování mobilu, v kapse jeho bundy. Omluvně se usmál a sáhl do kapsy, aby ho utišil.

"Měl jsi příjemné Vánoce?" Snažila jsem se neošít nervozitou, hned jak jsem ta slova vypustila z úst. Uf. Jak neoriginální, pomyslela jsem si.

"Něco takového," odcitoval mi.

Usmála jsem se jeho škádlení. Zdálo se, že je mu se mnou příjemně. Nebyla jsem si jistá, jestli je to jeho sebevědomím nebo je prostě jedním z těch lidí, kteří dokážou mluvit
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | 1. října 2013 v 19:12 | Reagovat

Díky za překlad.

2 Katuš Katuš | 1. října 2013 v 19:20 | Reagovat

Paráda, díky za překlad :-)

3 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 1. října 2013 v 22:45 | Reagovat

Děkuji za překlad!

4 Maky Maky | 2. října 2013 v 10:59 | Reagovat

Děkuji za překlad. :-)

5 Ala Ala | 5. října 2013 v 9:10 | Reagovat

děkuji, tak se nám to začíná rozjíždět, co dělá ten Jared, bezpečnost? no nevím, nevím. O_O :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama