Providence – 3. Kapitola 2/2

18. října 2013 v 20:45 | Ava/Michaela |  Providence
Ahojky :)) Omlouvám se za včerejší absenci kapitolky ale vůbec sem nestíhal :/ Mno ale dneska tady pro vás mám Providence !! :D



Při další z našich studijních sešlostí se Ryan sesul vedle mě. Houpal tužku mezi prsty, zatímco já si procházela své poznámky.

"Nino?" zašeptal Ryan.

"Ano?"

"Co to bylo za kluka, tuhle v noci?"

Předstírala jsem, že jsem zmatená. "Jaký kluk?"

Ušklíbl se na mě. "Ty víš, o kom mluvím. Ten kluk, ten Jared. Ty s ním chodíš?"

Pokrčila jsem rameny. "Ne, ve skutečnosti ne."

"Co to znamená?"

Očima jsem nepřestávala hypnotizovat své poznámky. "Jednou jsem s ním byla na obědě, párkrát mě odvezl domů a několikrát jsme se viděli ve městě…" odpověděla jsem záměrně poněkud neurčitě. Nevěděla jsem, kam tento rozhovor míří.

"Tak co to tam bylo, to v té hospodě? Proč se tam objevil se svou sestrou, aby ti řekl, že tam

s ní není?"

"Ještě jsem s ním nemluvila, aby mi to vysvětlil."

"Budeš s ním, ale mluvit?" z hlasu mu zaznívala netrpělivost, jak čekal na mou odpověď.

"Já nevím, Ryane. Proč?" řekla jsem, neschopná skrýt své podráždění, z toho, kam vším tím výslechem míří.

Ryan si neklidně poposedl a pak se ke mně otočil čelem. "Chtěl jsem se tě zeptat…jestli…víš… bys se mnou nešla někdy na večeři."

"Ach," promnula jsem si spánky. "Mám toho teď naloženo celkem dost."

Ryan lhostejně přikývl. "Jen jsem si říkal, že se zeptám. Nevěděl jsem jestli jsi s tím klukem nebyla…"

"O Jareda nejde," zalhala jsem.

"Myslíš, že tě tam přišel zkontrolovat?"

Chvilku jsem nad tím uvažovala. "Nevím, možná. V poslední době ho potkávám docela často."

"To je celkem děsivý."

"Líbí se mi o tom přemýšlet jako, že zasáhl osud," dumala jsem nad tím.

Ryanova tvář se stáhla podrážděním. "Mně to zní spíš jako pronásledování."

"Měl bys vést konverzaci, snažit se bojovat o holku, kterou jsi nedávno poznal."

"Měl na tobě své ruce," zavrčel.

"Díky," zasmála jsem se a šťouchla do něj.

"Nemáš zač. Víš, že tenhle kluk nepřinese nic dobrého, viď?"

"Tomu nevěřím." Ryan se při mých slovech zamračil, já ale jeho skepticizmus odmávla pryč. "Nedokážu ti to vysvětlit. Je to prostě něco v jeho očích."

Ryan nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Já jen nechci, aby sis ublížila. Jeho mladší ségra je blázen."

"V tom s tebou souhlasím."

Oba jsme se rozesmáli a Ryan pokrčil rameny. "Možná, že až si to všechno s tím svým úchylem vyřešíš, ještě si to rozmyslíš."

"Není to žádný úchyl."

"Hmm Hmm," řekl a snažil se tvářit, že ho hrozně moc zajímá jeho učebnice algebry.

Beth začala sbírat své nepřeberné množství pomocníčků k organizaci věcí a Kim vstala

a protáhla se. Zbytek skupiny se rozešel, zatímco Kim, Beth, Ryan a já jsme vyšli ven z knihovny společně.

"Mám hlad," prohlásila Kim.

"Mohli bychom se najíst," vmísila se Beth.

Ryan se ke mně otočil. "A co lehké občerstvení po studiu, to by přicházelo v úvahu?"

Všichni se na mě zadívali s očekáváním. "Pojďme se najíst," pokrčila jsem rameny.

Ryan s Kim procházeli případné plány na víkend během palačinek a bramborových placek

a my s Beth probíraly naše záměry, zúčastnit se basketbalových her. A i přes stále rostoucí záhadu, jménem Jared, se život vrátil do svých zaběhnutých kolejí. Cítila jsem, jak se ten neklid, který jsem cítila posledních pár týdnů, v tomhle mastném prostředí pomaličku rozpouští.

Když jsme se vraceli směrem k autu, všimla jsem si, že se k nám blíží malý, zavalitý muž. Ryan se postavil na kraj naší skupinky, tak aby byl mezi námi a tím cizincem. Ten muž dorazil ke Kimině Sentře ve stejný moment jako my.

"Jste Nina Greyová?" zeptal se mě chraptivým hlasem. Cítila jsem, jak se mi napíná tělo.

"Co byste potřeboval?" zeptal se Ryan a stoupl si přede mě.

Ten muž Ryanovu přítomnost zaznamenal, ale i nadále mluvil výhradně ke mně. "Byl jsem společníkem vašeho otce. Mé jméno je Charles Dawson. Je důležité, abych si s vámi promluvil."

"Nevěděla jsem, co na to říct, ale při vzpomínce na mého otce mě začalo píchat v žaludku.

"Rád bych si s vámi promluvil o samotě, kdyby vám to nevadilo," řekl a očima mžoural z jednoho na druhého, až zase ulpěl pohledem na mně.

"Nino, ty toho chlápka znáš?" zeptal se Ryan a palcem ukázal na pana Dawsona.

Na okamžik jsem studovala jeho tvář. Měl na sobě drahý oblek jako stovky dalších mužů, které jsem za ta léta viděla v tátově společnosti, jeho tvář jsem ale nepoznávala.

Snažila jsem se být zdvořilá. "Já- nemyslím si, že bych měla, pane. Nejsem si jista, zda bych vám dokázala pomoci."

Pan Dawson udělal krok mým směrem a Ryan učinil to samé.

"Už nějaký čas, poslední dobou, se snažím dostat do kontaktu s vaším otcem. Až nyní jsem se doslechl o tom, že zemřel."

Snažila jsem se rozlepit rty alespoň na tak dlouho, aby vytvořila pár slov. "To je pravda."

"Váš otec souhlasil, že na mě přepíše nějaké nemovitosti a mě zajímá, zda jste s touto transakcí byla vůbec seznámena."

Promluvila Kim. "Nino, teď ani není vhodná doba na -,"

"Myslím, že byste si měl raději promluvit s otcovým právníkem, Thomasem Rosenem," přerušila jsem ji. "Najdete ho v Kennedy Plaza, kde sídlí firma Rosen a Barnes. Jsem si jista, že ten vám bude schopen pomoci." Otočila jsem se a chtěla nastoupit do auta, ale on udělal několik rychlých kroků vpřed, aby mi mé úsilí zmařil. Držel se mých dveří a tvářil se vážně.

"Je to nesmírně důležité Nino. Už jsme vyčerpal všechny své možnosti a žádám vás

o pomoc." Oči mu těkaly mezi Ryanem a mnou. Pan Dawson ztišil hlas. "Jack míval sejf. Možná jste ho viděla? Mé dokumenty jsou v tom sejfu a já je potřebuji okamžitě získat zpátky."

Nepříjemný pocit ve mně stále rostl, tím víc, čím blíže ten chlap byl. Slyšela jsem Kim, jak se rozeběhla, ale Ryan ji zarazil a vstoupil mezi mě a cizince. Vklouzla jsem na sedadlo

a zabouchla za sebou dveře, zatímco Kim oběhla auto a nastartovala.

Ryan ještě chvilku postávala na místě a očima sledovala toho chlapa a pak nastoupil k Beth do zadní části vozu. Všimla jsem si Ryanovy ruky, jak proklouzla mezi mnou a dveřmi

a zatlačila zámek.

Pan Dawson se sehnul a zíral na mě skrze okénko. "Potřebuji ty dokumenty, Nino. Bylo

by rozumné, kdybyste mi pomohla." Vytáhl vizitku a přitiskl jí dlaní ke sklu. Rychle jsem si ji prohlédla a pokusila se o úsměv.

Nikdo nepromluvil, dokud jsme nebyli na školním parkovišti.

"Myslíte si i vy, že to bylo naprosto děsivé?" vykřikla Beth.

"Beth! Vyděsila si podělaně mě!" řekla Kim.

"Co budeš dělat?" zeptal se Ryan.

"Zavolám zítra panu Rosenovi a pak zavolám své matce," řekla jsem a ošila se.

Beth s vykulenýma očima přikývla. "Tvoje matka je docela děsivá."

"Já vím," zabručela jsem.

Kim na nás mávla a vydala se k Andrewsovce, zatímco my s Beth jsme se loučily s Ryanem.

Beth poklepala Ryanovi na rameno. "Jsem ráda, že jsi tam byl. Ten chlap byl…mám pocit, že by Ninu v tom autě nenechal, kdybys tam nebyl."

"Ano, děkuju ti," řekla jsem a objala ho.

Ryan se maličko odtáhl, aby na mě viděl, ale stále mě držel v objetí. "Pro tebe bych udělal cokoliv," řekl a odrhnul mi ofinu z očí.

O krok jsem ustoupila a podívala se na Beth, která očima přeskakovala od jednoho k druhému. Ryan se nervózně podrbal na zátylku. "Jo, no… asi bych měl jet zpátky na kolej. Uvidíme se, dámy, na dalším studijním sezení."

"Měj se!" Zacvrlikala Beth.

Usmála jsme se, zamávala mu a on se otočil k odchodu.

Beth se mě chytila za paži a táhla mě za sebou. "No neee! Co s ním uděláš? On je od tebe blázen!"

"Ne, to není," zamračila jsem se na ni. "Jen prostě ještě nepřijal náš striktně platonický vztah."

"A ty si myslíš, že ho přijme?"

"Ano," přikývla jsem.

"Nebo v to jen doufáš?"

"On to přijme."

"Protože ty jsi zamilovaná do Jareda?" zasmála se.

"Jareda sotva znám!" Odpověděla jsem podrážděně. "Beth, vždyť musíš sama slyšet, jak směšně to zní. Ryan mě miluje, já miluji Jareda. A já je oba znám asi tak dvě vteřiny."

"To ty si to odmítáš připustit."

Otočila jsem oči v sloup. "Zítra se chystám za mámou. Půjdeš se mnou?"

"Ne, mám schůzku."

Pozvedla jsem obočí. "Jakou schůzku?"

"Nic ti neřeknu, ty by ses mi smála."

"Řekni mi to Beth. Nebudu se smát," řekla jsem a položila jí ruku kolem ramen.

Stiskla rty a rezignovaně si povzdechla. "Založili jsme skupinu studentů z Oklahomy."

"Kolik vás je?" Bezděčně byla má slova plna nedůvěry.

"Několik," řekla na obranu.

Zápasila jsem s úsměvem. "Budete tančit na náměstí a bojovat s Native American Clubem?"

"To nebylo vtipné."

Zasmála jsem se a odvrátila. "Byla to docela legrace."

"Víš, že v Oklahomě byly vynalezeny parkovací hodiny? A nákupní košíky…? Také byly vynalezeny v Oklahomě! Značka Dej přednost v jízdě! Autopilot, hlasová schránka! To všechno jen díky Oklahomě! Bill Gates se inspiroval článkem z pera Eda Roberte, který byl

z Oklahomy. Máme cenově dostupné bydlení, zemní plyn, Willa Rogerse a Sooners!

Vtipy o Oklahomě už jsou vážně ohrané. Nejsme žádná banda buranů…jsi přece moje kamarádka, ne," dokončila bez dechu.

"Ano, Beth! Ano, jsme kamarádky! Máš pravdu, omlouvám se. Nebudu už o Oklahomě říkat vůbec nic." Cítila jsem, jak jsem dokonale vyvedená z konceptu. Beth na mě byla naštvaná.

"A pro Kim to platí taky," zabručela.

"Za Kim mluvit nemůžu, ale to rozdýcháš."

Beth se snažila nesmát, ale i tak jí zacukaly koutky úst. Omluvně jsem se na ni usmála a když už jsme byly jen malý kousíček od našeho pokoje na koleji, tak jsem ji objala.

"Jsi cvok, ale já tě stejně miluju," rozesmála jsem se.

"Taky tě mám ráda. S žádným jiným Amíkem bych na pokoji bydlet nemohla," řekla

s příšerným, jižanským přízvukem.

Druhý den ráno se Beth rozhodla, že vstane brzy a vydá se se mnou pro kafe. Po naší včerejší domluvě jsme si byly bližší a na tak brzkou hodinu i v nezvykle dobré náladě.

Hodiny probíhaly bez problémů. Než jsme se nadála, seděla jsem sama na pokoji a přemýšlela o Jaredovi a o tom, jak nevysvětlitelně mi vstoupil do života. Myšlenky mi najednou přeskočily k panu Dawsonovi. Popadla jsem mobil a vytočila Thomasovu kancelář. Zvedla to sekretářka, která mě informovala o tom, že je dnes mimo kancelář. Otráveně jsem zavěsila.

Nedokázala jsem si vzpomenout na žádný tajný trezor nebo jakékoliv významné reality,

ve kterých by byl můj otec zapojen, což vlastně nebylo zas až tak překvapivé. Neměla jsem ani páru a otcově obchodních jednáních a byla jsem vděčná, že je tomu tak. I když to bylo předtím, než se to kolem mě začalo hemžit cizími muži. Nejméně jeden člověk si myslel, že mám k těm dokumentům přístup. Musím zjistit, proč je to tak důležité.

Rozrazila jsem dveře u domu mých rodičů a zavolala na Agátu.

"Ano, Nino, miláčku. K čemu takový rozruch?" Odpověděla mi a vyběhla zpoza rohu.

"Je doma máma?"

"Je v Crestwoodu. Plánuje tam eh, cosi. Víš, jak zaměstnaná se snaží v posledních dnech být."

Samozřejmě, že chce odsud pryč. Hned po Jackově pohřbu se má matka hlásila ke každé skupině, každé organizaci, každé charitě, kterou našla. Měla několik schůzí denně a i když to bylo otravné, že ji nikdy nemohu zastihnout, byla jsem vděčná za to, že svůj čas tráví mimo mou studentskou kolej.

Asi po hodině listování matčiným mailem a prohledání každé možné skříně v přízemí, jsem se vydala do Jackovi kanceláře. Bylo to nejlogičtější místo k hledání, takže jsem předpokládala, že bez pomoci tady nenajdu vůbec nic. Sundala jsem ruku z kliky a málem se mi podařilo samu sebe přesvědčit, abych se šla podívat jinam, pak jsem se ale otočila a prošla dveřmi.

Nic se tu nezměnilo.

Uprostřed místnosti se vyjímal tátův mahagonový stůl s otočnou židlí. Zadní stěnu byla pokryta stovkami knih, včetně daňového práva, encyklopedií, poezie, klasiků a Doktora Seusse.

Přešla jsem po plyšovém koberci z dovozu a usadila se na točící židli. Dokumenty, které si prohlížel naposledy před svou nehodou, ležely rozházené na straně jedné a neotevřené obálky na straně druhé. Začala jsem tedy s nimi. Otevírala jsem jednu po druhé a probírala se prohlášeními, pozvánkami, žádostmi a dopisy. Když jsem v nich nenašla nic důležitého, hodila jsem je do koše pod stolem.

Právě když jsem se chystala vrátit nůž na dopisy zpátky do zásuvky, ulpěla jsem pohledem na nápisu na něm. Pořídila mi ho máma, abych ho mohla dát tátovi k narozeninám. Nápis na něm byl jednoduchý, "Tátovi, s láskou, Nina.". Láskyplně jsem po něm přejela prsty a pak si ho strčila do zadní kapsy u kalhot. Mámě tu chybět nebude.

Očima jsem přelétla po dva palce vysokém stohu lejster označené na různých místech barevnými nálepkami. Zběžně jsem je prolistovala, ale nenašla tam nic, co by se týkalo nemovitostí.

Otevřela jsem spodní šuplík a prolistovala se všemi soubory, ale nic důležitého tam nenašla. Prohledala jsem i zbývající zásuvky, našla tam staré fotky, obálky, daňová přiznání

za posledních deset let a klíčky od auta. Zavřela jsem poslední zásuvku a povzdechla si.

Očima jsem přelétla přes kartotéku, která stála vlevo u zdi. Začala jsem s nejvyšší zásuvkou skříně, nejblíže zadní stěny a hledala cokoliv, týkajícího se nemovitostí, obchodu nebo něčeho podobného. Byla jsem jako posedlá. Pokaždé, když jsem zavírala další zásuvku, potlačovala jsem vzlykání. Pokaždé, když jsem zavírala další zásuvku, bylo to těžší a těžší. Jen jedna skříňka mi nešla otevřít.

Zatímco jsem prohledávala poslední z šuplíků, začaly se mi třást ruce. Poté, co jsem nenašla žádný podezřelý důkaz nebo cokoliv týkající se pana Dawsona, zabouchla jsem kopnutím zásuvku, čímž se celá skříňka začala kývat dopředu, dozadu.

"AGH!" zadupala jsem a sevřela ruce v pěst.

Chvilku jsem chodila v malém kruhu pořád dokolečka, pak se mi do cesty připletla židle a já se na ni zhroutila. Po mé levé ruce stál malý bronzový rámeček. Byla jsem tam já s Jackem, když mi byli asi tak čtyři. Byli jsme na dovolené v Grand Canyonu a já tam upadla. Podívala jsem se blíž, abych se přesvědčila, že tam mám ovázané koleno a pak se usmála. Seděla jsem tátovi na klíně, právě mi vyčistit koleno od špíny a krve a ovazoval mi ho barevným obvazem z máminy kabelky.

A pak mi dal na to koleno pusu a řekl mi, že to bude všechno v pořádku i když to právě teď tak pálí a já důvěřivě přikývla.

Barvy byly stejně tak živé jako v mé vzpomínce. Z očí se mi vyhrnuly slzy a já se vyděšeně rozhlédla kolem sebe, vyděšená, že jsem v Jackově kanceláři a co tu vlastně dělám. Pan Dawson, naprostý cizinec mě donutil pochybovat o mém vlastním otci. Otřela jsem si obličej a rychle narovnala věci na tátově stole. Dveře se za mnou zavřely a já rychle seběhla po schodech dolů.

"Slečno Nino?" volala za mnou Agáta, ale já jen prolítla kolem ní, příliš soustředěná

na zahanbení, které jsem cítila.

Vlítla jsem do svého BMW, zařadila rychlost a tryskem vyjela po příjezdové cestě ven

na ulici. Po tvářích mi tekly slzy a tělem mi otřásaly vzlyky, které jsem se tak dlouho snažila držet uvnitř. Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi, nic co by od smrti mého otce dávalo nějaký smysl.

Míjely mě blikající pouliční lampy, zatímco jsem se řítila kolem nich dolů ulicí. Pak jsem projížděla kolem autobusové zastávky, kde jsem poprvé potkala Jareda. Všimla jsem si, že tam na lavičce někdo sedí a šlápla na brzdy. Vyřadila jsem, dala tam zpátečku a zatímco mé auto bolestivě kvílelo, couvala jsem zpátky. Pneumatiky zaskřípaly a já zastavila přesně naproti místu, kde seděl Jared. Vylezla jsem z auta a zastavila se uprostřed ulice. "Ty mě sleduješ?"

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě a se znepokojením stínil své dokonalé rysy.

"Co tady, sakra, děláš?" zaječela jsem.

Vstal a napřáhl ke mně ruce, ale já jen zavrtěla hlavou. Zůstal stát a zamračil se. "Nino, pojď sem."

"Chci odpovědi, Jarede. Objevíš se v mém životě, řekneš mi, že ke mně cosi cítíš. Necheš mi dát své číslo, ale navíc nechceš ani to moje." Udělala jsem krok jeho směrem a on zase ke mně.

"Nino, já vím, že jsi rozčilená, ale všechno to bude zase v pořádku." Hlas měl klidný

a uklidňující, skoro až moc jako by se mě snažil přemluvit, abych slezla z té římsy.

"Stojím tu uprostřed ulice, s očima navrch hlavy a ječím tady na tebe, Jarede! Proč se mě nezeptáš, co se děje? Proč se mě nikdy na nic nezeptáš?" Jared se na chvilku zamyslel

a vypadalo to, že je překvapený tím, čeho všeho jsem si všimla. Udělal další krok mým směrem, s otevřenou náručí a žádal, aby mě mohl vzít do náručí.

"Tohle ke mně cítíš? Nebo se kolem mě motáš jen proto, že je ti mě líto? Nejspíš vypadám jako uzlík neštěstí, chudinka bez otce, to proto sis mě vybral za svůj charitativní objekt?"

V očích se mu zlostně zablesklo a ruce mu klesly. "Dobře víš, že tomu tak není."

Přiblížil se ke mně o další krok a bylo to poprvé, co se nesnažil skrýt emoce ve své tváři. Očima mě vyzýval, abych k němu přešla, a vypadalo to jako by mu mé slzy způsobovaly bolest. Vrhla jsem se mu do náručí a on mě bez váhání objal. Na chvilku jsem se v jeho nářuči uvolnila a v teple jeho sevření mi bylo velmi příjemně.

Sklonil se a přitiskl si tvář k mému spánku. "Je to víc než jen pocit, Nino. To bys měla vědět."

Podívala jsem se na něj vlhkýma očima. "Proč jsi tedy nezkusil...?"

"Co?" zeptal se. Nejprve jsem zavrtěla hlavou, ale on si mě přitáhl blíž a očima mě prosil, abych mu prozradila to, nač myslím. "Řekni."

"Proč jsi mě tedy nezkusil políbit?"

Vypadal omráčeně a pak očima ulpěl na mých rtech. Sledovala jsem, jak se jeho výraz mění

z toužebného na rozporuplný a nakonec na rozhodný. Nevěděla jsem, co to má všechno znamenat a tak jsem se o něj jen opřela, s vědomím, že jeho rty jsou jen pár centimetrů

od mých. Cítila jsem, jak mě pevněji sevřel, ale stále si udržoval odstup. Otevřela jsem oči

a projelo mnou neskutečné ponížení. Přidalo se k mým, už tak velkým rozpakům a já se opět rozbrečela.

On měl pevně zavřené oči a smutek ve tváři. "Nechci ti lhát."

Tváře mě stále ještě pálily ponížením, to však teď překrýval hněv. Už jsem byla unavená

z jeho věčných nejasných odpovědí napůl. Mohl by mi pro změnu nabídnout trošku pravdy, méně zahalené do matoucí dvojjazyčnosti, protože má trpělivost právě dosáhla svého limitu.

Jared si všiml nelibosti v mých očích a frustrovaně si povzdechl. Pustil mě a přešel přes ulici k obrovské, černé motorce, zaparkované za lavičkou. Aniž by se ohlédl, otočil klíčkem

v zapalování a motor naskočil. Motorka několikrát zavrčela, jak přidal rychlost, aby sjel

z chodníku a pak se rozjel po silnici.

Víkend přišel a zase odešel. S Beth jsme zašly na basket a s Kim, Beth, jsme se připojily

k Ryanovi, Tuckerovi a Chadovi, na hokej a nachos. Odmítala jsem mluvit o Jaredovi, dokonce i s Beth. Nedokázala jsem se ani přinutit, abych vysvětlila, proč se tak rozzuřím, když uslyším jeho jméno.

Ryan, jak se zdálo, změnu v mém srdci, uvítal. Jednoho večera mi zavolal, jestli bych mu pomohla s chemií a nakonec to dopadlo tak, že jsme skončili sami u mě na pokoji a seděli na zemi.

"Ne…je to…" Sevřela jsem rty a přepsala poslední řádek.

"Chad říkal, že tenhle test minule neudělal," zavrčel Ryan.

"No, Chad neměl na doučování mě, no ne?" Hodila jsem po něm tužku a za se odrazila

a dopadla na zem.

"Doučování nebo ne, tenhle test je na hovno."

"Ztratil jsi ve mně víru?"

"Už jsi znovu zauvažovala nad mojí nabídkou?" zazubil se na mě.

"Nevím, o čem to mluvíš," pokrčila jsme rameny a hrála hloupou.

"Ale ano, víš. To je v pohodě, jestli ještě ne- …stejně nakonec budeš," široce se na mě usmál.

"Jsem si docela dost jistá, že na rande mít chuť ještě hodně dlouho nebudu."

Ryan se nenechal odradit. "Já počkám."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 D. D. | 18. října 2013 v 22:14 | Reagovat

Moc děkuji za překlad! :-) Ta knížka je přímo bombastická!

2 Katuš Katuš | 18. října 2013 v 23:10 | Reagovat

Díky moc za překlad! Počkat si na tuhle část se vyplatilo! :-)

3 elb elb | 18. října 2013 v 23:29 | Reagovat

Dekuji za preklad!

4 Katka Katka | 19. října 2013 v 0:38 | Reagovat

Díky za překlad.

5 Ala Ala | 19. října 2013 v 6:31 | Reagovat

moc děkuji. :-)

6 Maky Maky | 21. října 2013 v 10:53 | Reagovat

Děkuji za překlad. :-D

7 Dana Dana | 21. října 2013 v 19:32 | Reagovat

Moc díky za překlad.

8 uroboros uroboros | 21. října 2013 v 23:54 | Reagovat

Díky moc za překlad :-D

9 Renca Renca | 22. října 2013 v 7:57 | Reagovat

Mockrát děkuji za překlad. Super.

10 jajana jajana | 23. října 2013 v 1:16 | Reagovat

Vďaka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama