Significance - 9. Kapitolka 1/2

11. října 2013 v 20:06 | Hanca/Makano |  Significance
Dneska trochu později ale přece :D 9. kapitolka significance ;)



Kapitola 9 (1/2)





"No," zakřenil se. "Tam vzadu je rybník. Během dne tam lidi loví ryby a plavou, ale v noci by tam mělo být ticho. Je tam cesta a lavičky. Chceš si tam jít se mnou na chvíli sednout?"

"Ráda."

"Dobře. Tady." Natáhl se pod sedačku, vzal koženou bundu a ještě jednou mi ji přehodil kolem ramen. "Začíná se ochlazovat."

"Děkuju."

Podržel přede mnou ruku a rošťácky se usmál. Vklouzla jsem rukou do jeho a pocítila známý klid, který se přese mě přelil. Začal mě táhnout za sebou, ale já zůstala stát a podívala se na něj.



"Calebe."

"Ano?"

"Taky ses mi docela líbil. Před tím vším. Byla jsem zklamaná, když jsem si myslela, že už tě nikdy neuvidím. Jenom jsem chtěla, abys to věděl, že ani u mě to není pouze otisk."

Přišel blíž a vzal mi hlavu do dlaní. Na chvíli jsem si myslela, že mě políbí. Ale jenom na mě dlouze hleděl, usmívajíc se, takže jsem na něj hleděla nazpět. Nakonec promluvil.

"Děkuju, Maggie."

Políbil mě na čelo a to pálilo, dobře pálilo, kde se mě jeho rty dotkly a má víčka se zatřepotala.

Pak mě vzal zase za ruku a vedl mě po cestě k lavičkám. Stálo jich tam soustu v řadě na chodníčku pod stromy svídy a měsíc vrhal matné záblesky do vody.

"Wow," řekla jsem, když jsem se posadila a vzhlédla. "Odsud můžeš vidět každou hvězdu."

"Čím větší je tma a čím méně světel z města, tím víc hvězd uvidíš."

"Wow," opakovala jsem, když jsem se k němu naklonila, abych lépe viděla. "Děkuju za večeři. Opravdu se mi tady líbí."

"Tohle je moje oblíbené místo. Paní Amy je stará rodinná přítelkyně. Chodíme sem odjakživa."

"A ví o tvojí rodině?"

"Ne. Nikomu to neříkáme."

V jeho kapse zabzučelo a on z ní vytáhl telefon.

"Takže to nemohu říct Rebece?" Odpověď jsem už znala, ale stejně jsem cítila potřebu se zeptat.



"Obávám se, že ne. Mrzí mě to," řekl a psal něco na telefonu a pak ho dal zpátky do kapsy. "Promiň. Kamarád Vic mi psal jako žárlivá přítelkyně."

Zasmála jsem se.

"Ne. To je v pořádku. Tak trochu si uvědomuji, že to nesmím nikomu říct, ale neublíží se zeptat."

Natáhl si vedle mě nohy, nedotýkal se mě a překřížil si kotníky, hlavu si opřel o sedátko. Jako kdyby se usazoval na zdlouhavou konverzaci. Usmála jsem se pro sebe.

"Takže, jak dlouho se znáte? Ty a Beck," zeptal se.

"Od narození."

"Opravdu?"

"Jo."



"A co s tvým bratrem? Kde je?"

Řekla jsem mu o adopci Bishe, jak se přestěhoval do New Yorku a zatím jsem ho neviděla, ale pořád si píšeme. Že odešel na školu, než máma odešla, takže zmeškal celé drama.

"Takže," řekla jsem. "Co Jen? Nepamatuju si, že bych dne ráno viděla jejího manžela. Kde se potkali?"

"Uh," pomalu poposedl, opřel si lokty o kolena a vypadal znepokojivě.

"No, pamatuješ, že jsme říkali, že už se dlouho nikdo neotiskl."

"Jo, pamatuju."

Čekal, sledoval mě a těžce přemýšlela, protože to vypadalo, že chce, abych si něco uvědomila. Pak mi to docvaklo. Jeho sestra bylo sotva o pár let starší než Caleb. Takže se s nikým otisknout nemohla, když se za posledních dvacet let nikdo neotiskl. Přesto měla dceru. Hmm.

"Ano, pamatuju si, že jsi to říkal. Takže jestliže se neotiskla a nevdala, co se stalo? Jestli ti nevadí, že se ptám, je Marie adoptovaná?"

"Ne, není adoptovaná." Otočil se, aby na mě pohlédl a pak se smutně usmál. "Ta malá roztomilá holčička je produktem bláznivého konce jedné letní párty - drogy a znásilnění."



Zalapala jsem po dechu a zakryla si ústa rukou.

"To je v pořádku," ujistil mě.

"Calebe. Panebože, je mi jí tak líto."

"Nelituj ji," naklonil se a dal mi ruku na loket, aby zmírnil mé rozčilení, ze kterého mi závodilo srdce. "Byla naštvaná. Extrémně naštvaná, nějakou dobu. Byla úplně jiný člověk, kašlala na školu, což bylo pochopitelné. Víš, že je nás v Tennesse víc než jeden z rodiny, obvykle, dáváme na sebe pozor. Takhle to prostě dopadlo, když byla rok sama. Vzpomeň si, že je ještě spousta členů rodiny, které si zatím nepoznala. Tentokrát. Tohle je důvod, proč se držíme pospolu. Kvůli tomuhle chtějí, abychom šli na školu a společně pracovali a žili blízko sebe. Protože věci se prostě stávají a je prostě jednodušší, když tam všichni jsme, abychom si pomohli nebo zamezili věcem, aby se staly. Vím, že lidem se to stává také, ale my máme tolik co skrývat. A takové věci by mohly každého odhalit."



"Jo. Takže si stejně dítě nechala."

Zamračil se a uchechtl.

"Samozřejmě, že ano. Policie jí řekla, že nemohli dopadnout toho, kdo to udělal a ona měla prostě jít na potrat, dokonce měla domluvený termín na klinice, než jí to oznámili. No, Jen si nenechá do ničeho mluvit. Vykašlala se na školu, chodila domů, trucovala a po celých devět měsíců byla jako zombie. Pak se narodila Marie, a to stačilo, jeden jediný pohled na ni. Marie se narodila už s tmavými kudrnatými vlásky." Při vzpomínce se usmál a já sbírala kousíčky vzpomínek z jeho mysli, ale většinou jsem jenom poslouchala. "Zase byla sama sebou. Řekla, že i když to vypadá morbidně a zvráceně, je šťastná, protože se nemohla otisknout a stejně by nikdy nedostala šanci mít dítě. Uvažovala o tom jako o daru a už nebyla rozhněvaná."



"Wow."

Tohle jsem si nedokázala představit. Ale Marie byla tak rozkošná. A jsem si jistá, že v nejbližším kruhu rodiny nastala kvůli ní obrovská starost a postarali se o ni. To mě přinutilo k úsměvu.

"Jo. Takže jí nelituj. Ona toho nelituje. Vlastně se o dva roky později vrátila do školy, aby ji dokončila a pak s námi začala pracovat ve firmě. Miluje to."

"Tvoji rodiče se ji nepokoušeli přinutit jít na potrat?"

"Ne. To by neudělali, ale myslím, že věděli, proč tam nešla. Že by nikdy nedostala šanci mít dítě a když to bylo to, co chtěla, podporovali ji v jejím rozhodnutí."

"Wow."



"Tvoje oblíbené slovo, jo?" Provokoval a uchechtl se.

"No jasně." Vsadila bych se, že jsem zněla mladě a hloupě. "Jenom nemohu uvěřit, že ona-"

"Jenom jsem si dělal srandu." Dal mi ruku kolem ramen a přitiskl mě k sobě. "Je to roztomilé. Líbí se mi to, vlastně hodně."

"Roztomilé?" řekla jsem s hranou nevěřícností.

"Jo. Roztomilé."

"Nejsem si jistá, jestli jde o kompliment nebo ne," řekla jsem a odklonila jsem se ve falešné uraženosti.

Zakřenil se a následoval mě, když jsem se smějíc odtáhla, on se přiblížil ještě víc.

"Jistě, že jde o kompliment." Dostala jsem se k hraně lavičky a zastavila jsem. Ale on ne.

Přitiskl se na mě a vychytrale se mě zeptal: "Kam bys chtěla jít, zlatíčko?"

"No, pryč."

Odstrčila jsem se od něj a seskočila dolu na chodníček.

Slyšela jsem, jak se uchechtl a pak za sebou uslyšela bušit kroky na dřevěných prknech. Měsíc byl jasný a bylo tam spoustu světla, abych ho mohla vidět. Pronásledoval mě a byl rychlý, ale to já také. Byla jsem v běžeckém týmu proboha.

"Hej! Ježiš, ty jsi ale rychlá."

"Mrzí mě, že mi nestačíš," zakřičela jsem a běžela zpět. "Myslela jsem si, že velký plavec jako ty se vyrovná s trochou běhu."



"Ohhh." Předstíral vztek. "To si schytáš!"

"To bys mě musel nejdřív chytit, šneku!"

"Ok! Ok. Vzdávám se!" zavolal a sklonil se, aby se opřel rukama o kolena a odpočinul si.

Pomalu jsem se k němu vrátila a stoupla si vedle něj.

"Hmm. Nejsem si jistá, jestli by mě s tebou ještě měli vidět. Jsem skrz naskrz zklamaná- Ah!"

Zezadu mě popadl kolem pasu a zvedl mě, točil se mnou dokola. "Ošálil si mě!"

Přitiskl svou tvář k mému uchu.

"A tys na to hravě skočila."



Tohle mělo silnou dávku vize, kterou jsem měla, když jsme se otiskli. Jeho dech na mém uchu, tak blízko mého krku... Dolů po kůži mi naskakovala husí kůže a okamžitě jsem zčervenala, protože jsem věděla, že on to může cítit také.

"Jo, hádám, že skočila," řekla jsem, ale celé to bylo špatné a napjaté.

Postavil mě na nohy na zem, ale nepustil mě, jeho ruce se přemístily k mému nadloktí.

Stáli jsme a minutu koukali na jezero. Cítila jsem za sebou každý jeho nádech. Zatlačila jsem na jeho vědomí, soustředíc se na něj, abych viděla, co si myslí. Zajímalo ho totéž co mě. Mohla jsem cítit jeho pulz ve svých žilách a byl rychlejší než normálně. Uvolnila jsem se, protože byl stejně ovlivněný mnou přítomností, jako já jeho.



"Myslím, že jsem víc ovlivněn než ty," řekl náhle.

"Začínáš v tom být dost dobrý," řekla jsem suše.

Lehce se zasmál. "Čím více času spolu strávíme, tím se budeš zlepšovat. Zablokuješ mě jenom pokud se budeš snažit. Brzo budeš schopna si vybrat přesné myšlenky, ne jenom pocity."

"Jsi nervózní kvůli svému zasvěcení? Kvůli svým schopnostem?"

"Ne. Na tohle jsem čekal celý život. Ty jsi nervózní?"

"Jsem zděšena," vydechnu po pravdě.

Pažemi si mě otočí, aby mi hleděl do tváře, drží mě přímo před sebou.

"Nebuď. Není to tak bolestivé."

"Není tak bolestivé?"



"Jo. A ta zimnice, horečka a křeče trvají pouze pár dní."

"Co?" Řekla jsem a dokonce i když se mě dotýkal, cítila jsem bodnutí hrůzy.

"Jo, ale neboj. Ty malé zelené tečky, které se ti všude objeví, jsou většinou pod oblečením."

Zírala jsem na něj a on se široce a drze usmál.

"Calebe!" Hravě jsem ho strčila do hrudi. "Věřila jsem ti."

"Já vím, promiň." Objal mě, takže jsem mu nemohla vidět do tváře, když mi promluvil do vlasů. "Opravdu si myslíš, že by mě těšilo něco, co by tě zraňovalo a já to nemohl napravit?"



"Nevím, co si mám myslet."

"Nechci, aby ses toho bála. Je to dobrá věc a vůbec nebolí. A nestane se, pokud nebudu poblíž." Odtáhl se a podíval se na mě. Jeho ruce se pohybovaly dolů, opravdu sjely, aby mi pak odpočívaly dole na zádech a já si říkala, že můj tep už nemůže uhánět zběsileji.

"Budeme spolu a já budu přesně vědět, co se děje, takže se nemusíš bát. Moji rodiče říkali, že se budeme cítit jako při otisknutí. Cítíš horkost a zimu, tvoje srdce závodí..."

"Nechápu, jak je to možné," zamumlala jsem a pak si uvědomila, že jsem to vyslovila nahlas. Stiskla jsem rty k sobě a on se usmál. "Takže budeš se mnou až se to stane a nebude to bolet?"

"Budu a nebude," ujistil mě.

"Ok. Jakou myslíš, že budeš mít schopnost?"

"Nemám zdání. Ale nikdo z nás nemá tu stejnou schopnost. Takže půjde o něco, co nikdo v rodině neumí."

"Může to být něco jako vykouzlit medové buchty ze vzduchu? Protože na to bych si zvykla."



Zasmál se a přitáhl si mě k sobě blíž, tlačíc své čelo proti mému.

"Nemyslím si, zlatíčko."

"Sakra," zašeptala jsem.

Takhle jsme seděli ještě pár minut, se zavřenýma očima.

Vdechovala jsem ho a užívala si pocit jasnosti a klidu z jeho doteku.

"Už jsi připravena jet domů?"

"Ne. Ale hádám, že bychom měli. Už je pozdě."

"Tady," sevřel zevnitř bundu a pomohl mi ji obléct.

"Radši si ji zapni. Je tma, takže bude na motorce chladno."

Nechala jsem se obléci a zapnula bundu, než mě vzal za ruku a šli jsme směrem k parkovišti.



"Opravdu jsem si vybrala dobrý den, abych si oblékla šaty."

"Možná nejsou praktické, ale vypadáš moc krásně."

"Děkuji. Takže, um." Chtěla jsem se ho na tuhle otázku zeptat, už když jsem zjistila o téhle celé věci, ale nervozita mě nenechala. "Cítíš-" povzdechla jsem si.

"Copak?"

"Pociťuješ odloučení taky tak jako já?"

"Samozřejmě, že ano. Otisknutí se pokaždé cítí odloučeni, zvláště na začátku."



"Ale jsou ty pocity stejné jako u mě? Dneska ráno jsem myslela, že mám infarkt nebo tak něco."

"No," došli jsme k motorce a on se o ni opřel, "ne, z toho, co říkala babička, lidé pociťují o hodně víc než my. Tohle ráno jsem byl podrážděný a nemocný, stejně jako si říkala, jako kdybych měl chřipku. Nestálo to za nic, ale věděl jsem, o co jde a dostal se k tobě, co nejdřív to bylo možné, ale nebyl jsem v bolestech. Opravdu mě to moc mrzí. Zítra přijdu dřív."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 11. října 2013 v 20:19 | Reagovat

Děkuji za překlad!

2 D. D. | 11. října 2013 v 20:23 | Reagovat

Moc děkuji za překlad! :-)

3 Katuš Katuš | 11. října 2013 v 20:37 | Reagovat

Super půlkapitola, díky za překlad :-)

4 lia lia | 11. října 2013 v 20:54 | Reagovat

děkuji za překlad

5 Evudar Evudar | 12. října 2013 v 8:38 | Reagovat

Děkuji za pokračování. Moc se těším na další část kapitoly. ;-)

6 Maky Maky | 12. října 2013 v 17:29 | Reagovat

Děkuji za překlad :-D

7 Dana Dana | 13. října 2013 v 11:54 | Reagovat

Díky za překlad.

8 Ala Ala | 13. října 2013 v 19:33 | Reagovat

děkuji, super . :-)

9 Renca Renca | 14. října 2013 v 7:54 | Reagovat

Paráda, moc děkuji za překlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama